Réageová, Pauline: Příběh O, rozbor díla

Příběh touhy

Každý někdy prožil alespoň ve snu několik hodin, dnů nebo i delších časových období svého života ve světě pornografické fantazie; ale existují stálí obyvatelé tohoto světa, kteří vyrábějí fetiše a trofeje - kteří vytvářejí umění.
(S. Sontagová: The Pornographic Imagination)

Nejlegendárnějším sadomasochistickým románem moderní doby je beze sporu Příběh O Pauline Réageové. Pro příznivce kultu submisivity a dominance je ozdobou knihovničky a příručkou zároveň, pro určité kruhy feministicky či puritánsky orientovaných jedinců je ztělesněním zlého snu. Tím spíše, že je jeho autorkou žena...

Děj knihy se odehrává v Paříži počátkem padesátých let. Hrdinka O je moderní žena, módní fotografka. Má vlastní byt, ráda se vybraně obléká a na dovolenou jezdí na Côte d'Azure. Podobnost s autorkou je zcela nesporná. O je jejím fantastickým obrazem.

Kniha sestává ze čtyř částí a je dramaticky poměrně dobře vyvážena. Aniž bychom snižovali její vysokou pornografickou hodnotu, pokusíme se ukázat, že nejde jen o obyčejný pornografický text popisující velice vzrušující "milostné akty" směřující k ukojení, a upozorníme také na některé prvky, kterými se Příběh O řadí mezi tzv. iniciační romány jdoucí do poněkud větší hloubky.

Její přítel vezme jednoho dne O na procházku do parku Montsouris, kam obvykle nechodí. Sedí spolu na trávníku, když tu u nich náhle zastaví automobil, přítel řekne, aby nastoupila - tak se začíná její příběh (slovo histoire se dá rovněž překládat jako mrzutost, nepříjemnost). Následuje detailní popis jejího oblečení, který předznamenává rozkoš z pozdějšího nekompromisního obnažení a naprostého vystavení jejího nahého těla těm, kterým je přinucena důvěřovat. O se v autě na přítelův příkaz svléká a dotyk studené moleskinové sedačky jí naznačuje, kterou svou částí bude přijímat největší dávky blaženého ponížení. Je podvečer. Auto zastaví před domem se zahradou a O stojí před vstupem do místa zasvěcení - před branou kouzelného zámku. Zámek je ztělesněním něčeho vzdáleného, vytouženého a přeci nedosažitelného. Je čistým obrazem touhy.

Následuje alternativní verze začátku, ve které jsou O svázány ruce za zády a oči převázány páskou. Příběh O má totiž dva začátky a dva konce. Proč?

Iniciace O je prostá, ale přesto připomíná zednářský rituál. Po dlouhém, osamělém čekání v temné místnosti (iniciační komnata, noc) pro ni přijdou dvě mladé a pohledné ženy oblečené jako služky z osmnáctého století. O je svlečena, vykoupána, upravena a namalována před zrcadlem, které neustále odráží její na příkaz roztažená stehna. Další místnost zámku je obložena zrcadly a O usedá na černou kožešinou potažený taburet. Vše je potaženo červeným sametem, podlahy pokrývají tlusté koberce vyvolávající dojem tepla, fascinující je nekonečný sled dveří, jež se samy otevírají a zavírají, sled místností a tajných průchodů. "Jedny dveře za druhými" - zámky, klíče, kostýmy - to vše evokuje atmosféru gotického románu 19. století: zámek je prostorem hrůzy, o kterém se ví, ale o kterém se nemluví, a zároveň je navýsost intimním prostorem, kde O může (a musí) chodit nahá a vystavená svým "blízkým".

Je v tom něco pohádkového. Krásná hrdinka uzamčená na hradě v hlubokém lese… Ve čtenáři to vyvolává strach o ni, bojí se i podivných stvůr, se kterými se tam setkává.

Potom se objevuje první z mužů, kteří jsou v domě pány. Jejich fialové úbory odhalují pouze pohlaví, kterými má být O fascinována. Připomínají až nápadně tradiční symbol pokoření ženy, totiž kentaura. Kentaur je výrazem primitivní titánské síly snažící se znásilnit ženu a potlačit v ní její "mužské" vědomí. Nahá O dostává kožený obojek a pouta na zápěstí. Muž ji osahá, načež je odvedena k osamělé večeři, po níž má být uvedena na zámek. Opět prochází několika dveřmi, aby dospěla na místo, kde má obřad vyvrcholit.

O přichází do zámku v Roissy za soumraku. Je to okamžik symbolický, příprava na něco nového. Zasvěcení, ke kterému dojde v hlubině noci, v náručí nevědomí má adeptku probudit k novému životu, má ji proměnit. Temnota se stupňuje (zavázání očí, symbolický krok do tmy, osamělé čekání, které probouzí roj myšlenek). Musí v sobě potlačit sebemenší touhu ovlivňovat to, co se kolem ní a s ní děje. I koupel má svou symboliku: jde o životní přelom podobný křtu. Ponoření do vody je symbolickým návratem do dělohy. Dělohou v tomto smyslu je pak i sám temný, laskavě teplý zámek (ženy v něm mohou chodit nahé - jsou jako krásná miminka), vystlaný tlustými koberci v barvě krve. Je to tedy návrat do bezpečí, k něžnosti, ke zdroji života.

Motiv dělohy je ještě umocněn pozdějším sestupem O do podzemní kobky zámku. Věznění O připomíná spíše než osudy zakletých princezen noční můry gotických románů. Mystérium tedy může vyvrcholit.

Nejdůležitější část iniciace se odehraje v knihovně, kde na O čekají čtyři muži (z nichž jeden je její milenec). Před sálajícím krbem je znásilněna - nejprve třikrát zezadu, potom jednou do úst. Pak je seznámena s přísnými pravidly zámku a s dlouhým, černým a tenkým nástrojem z bambusu potaženého černou kůží - s jezdeckým bičíkem -, kterým je ihned po připoutání nemilosrdně seřezána. Celý pobyt v zámku má být pouze přípravou na život venku, který nebude o nic svobodnější. Vzpomínka na Roissy se má stát O jakousi "hlubinou bezpečnosti". Jistě není náhoda, že k "zasvěcovací" tortuře dochází v knihovně, místnosti Dominique Auryové tak vlastní. Auryová připisovala knihám moc uchovávat tajemství a cenila si je nade vše.

Ústa, pohlaví, zadek i ňadra všech obyvatelek zámku jsou mužům neustále k dispozici. Dívkám je rovněž zakázáno pohlédnout na kteréhokoli z mužů, a to pod trestem bolestivého výprasku, který ostatně patří k pravidelným večerním aktivitám zámku. O je přes den oblečena a na pokyn se musí ihned svléknout, přes noc je naopak nahá a spoutaná.

Po neurčité době strávené na zámku domácími pracemi, každodenním výpraskem a ponižováním odchází O ven. Milenec René, který ji nepřestává ubezpečovat o své lásce, jí dává nové pokyny. Bičuje a znásilňuje O a nakonec ji s jejím svolením "věnuje" Siru Stephenovi, temné postavě, milencově strohému stínu, kterému se O z lásky k Renému plně podvolí. Ve třetí části je O zavedena k Anne-Marii, paní dalšího "zámku". Tam je spolu se třemi dalšími, vždy nahými dívkami vystavena nové reguli: každý den je jedna z nich podle losu připoutána a vystavena pokořujícím pohledům a bičování jinou z dívek. Tím se nám doplňují postavy románu o neřesti: ďábelský zasvětitel - René, ďábelská panna - Anne-Marie, neřestný adept - O a konečně ústřední postava ďábla-Boha - Sir Stephen.

Zde je namístě upozornit na opakující se motiv čtvernosti. Na prvním znásilnění se podíleli čtyři muži, z nichž jeden jinak. V části Anne-Marie a železné kroužky zase trojici bičovaných a bičujících žen doplňuje O. Celá kniha je rozdělena do čtyř částí, přičemž úvodní Milenci z Roissy jsou jejím úhelným kamenem. Možná že tudy vede i cesta k vysvětlení dvojího začátku a dvojího konce, ale to je již spekulace. Čtveřice je v jungovské psychologii výrazem celosti. Vedle výrazného sklonu nevědomí ke čtvernosti však podle Junga v nevědomí existuje významná nejistota mezi trojkou a čtyřkou. Vždy tři prvky jsou zahrnuty pospolu a jeden má zvláštní postavení. Oním orálně uspokojeným mužem může (ale nemusí) být milenec O. Vylosovanou obětí krutého zbičování může (ale nemusí) být O. Z pohledu hlubinné psychologie tedy ani René, ani O nejsou ještě "zralými" milenci. Nejistota mezi třemi a čtyřmi podle Junga znamená asi tolik jako kolísání mezi duchovním a fyzickým. Možná to bude znít trochu vulgárně, ale jsou-li čtyři díly knihy čtyřmi evangelii a René Janem Křtitelem, pak sir Stephen (v souladu se schématem postav románu o neřesti) nemůže být nikým jiným než-li Ježíšem. Této interpretaci jistě nahrává i tvrzení věřící psychoanalytičky Françoise Doltové, pro kterou je hlavní náplní evangelií touha, což sama dokládá na různorodém výběru biblických pasáží.

Právě krystalická průzračnost, s níž je popisován vnitřní život O plný touhy po transcendenci, a paradox popíraného masochistického ega činí z rozvinuté fantazie paralelu Kristova příběhu. Hodrová píše: "Román zasvěcení jako jedna z odnoží výchovného románu je román ve své podstatě hluboce moralistický… Jeho etika nese zřetelnou pečeť heretických učení, později protestantského asketismu. Je to román o neřesti a ctnosti, o cestě od neřesti k ctnosti, která přináší spásu neřestnému světu."

O je nakonec na znamení definitivního odevzdání se siru Stephenovi vypálena žhavým železem značka a na pohlaví jsou jí zavěšeny železné kroužky se symboly jejího ponížení. Kroužky, podobně jako třeba svatební prsten, značí spojení, připoutání k někomu, určený osud. Kroužek na těle zároveň spojuje i odděluje-ochraňuje. Je symbolem vztahu pán a otrok(yně). Prsten značí v křesťanství věrnou, svobodně zvolenou oddanost. Upevněním kroužků je tedy stvrzena absolutní hmotná i duchovní nadvláda třetího (sir Stephen) nad O. Na druhou stranu býval kovový kroužek připevněný na těle zároveň znakem negativním, který vyděloval různé skupiny nevěřících či "špatně věřících": námořníky, piráty, cikány, trestance a galejníky, Kristovy katany, chlípníky, černochy, Židy, prostitutky a kejklíře. Tato sociologická funkce piercingu se opět projevila v osmdesátých letech, kdy začal přicházet do obliby zejména díky reprezentantům hnutí punk, homosexuálům a zejména příznivcům BDSM.

Následují další peripetie a útrapy. Posledním ponížením O je večírek, na němž má být k pobavení ostatních nahá a na hlavě má mít směšnou masku sovy. Obraz sovy, která bývá spojována s moudrostí a smrtí, se Auryové možná líbil i kvůli tomu, že v sobě sova spojuje krásné s ošklivým, mladé se starým a život se smrtí. Naznačoval by to ostatně i dvojí konec příběhu: "…O se vrátila do Roissy, kde ji sir Stephen opustil. Existuje také druhý konec příběhu O. Když O viděla, že se ji sir Stephen hodlá opustit, dala přednost smrti. Přivolil k tomu." Sova jako ztělesnění temných sil se zároveň ze všech ptáků nejvíce podobá člověku. Maska možná také symbolizuje anonymitu Auryové alias Réageové alias O.

Inspirací jí mohl být také plesový kostým původem argentinské surrealistické malířky Leonor Finiové, která většinu své kariéry strávila v Paříži. Prý se v masce sovy objevila na jednom ze

bálů Tristana Tzary. Estetika jejího díla je Příběhu O velice blízká. Dvojná povaha sovy tak na konci příběhu odpovídá zrcadlu, které během úvodní iniciace O neskrývá, ale naopak odráží její "nitro". Gérard Bonnet v knize Sexuální úchylky říká, že "sadistické a masochistické úchylky jsou charakterizovány především tím, že je při nich rozkoše dosahováno utrpením, a to za přesně určených, konkrétních podmínek [zvýrazněno zde], které se případ od případu různí, a proto musíme o těchto sklonech hovořit výhradně v množném čísle." Přesto nás osobní zkušenost a přečetné literární doklady přesvědčují o tom, že jistý "sadistický komplex" je zcela stereotypní součástí lidské výbavy formované nade všechny pochyby evolučním výběrem. Vžitá představa, že je podmíněn zážitky z dětství je zřejmě mýtem, což potvrzuje i jeho univerzální rozšíření. Trýzněné ženské fantómy musejí být čisté, zdravé, mladé a krásné, tedy jedním slovem vhodné k reprodukci. Zároveň je dbáno na to, aby jejich těla byla neustále k dispozici.

To je také ústředním motivem Příběhu O a dalších podobných knih. Zároveň je však uspokojována hrdinčina potřeba bezpečí a péče. O je jako dítě přehýbána přes koleno, obstarávána, vykonává pouze lehké domácí práce, René ji neustále ujišťuje, že je milována… a přitom je ve veřejném prostoru moderní, úspěšnou ženou. O je skutečně novou Justinou pro dvacáté století. I samotné jméno hlavní hrdinky je symbolické: O připomíná nejspíš slovo ouverte - otevřená. Susane Sontagová je zase ve velice zajímavém eseji Pornografická fantazie vykládá takto: "Na jedné straně je v "O" obsažena karikatura jejího pohlaví - pohlaví ženy -, na druhé straně symbolizuje písmeno prázdný prostor, duševní prázdnotu, nic. Co se však ukazuje v "Příběhu O", je paradoxnost: protismyslnost plné prázdnoty, prázdného prostoru, který je zároveň naplněn. Síla knihy spočívá v utrpení, které způsobuje neustálá přítomnost této paradoxnosti."

Všimněme si ještě, jakou důležitost hrají v SM literatuře různé materiály (druhy látek, kožené a kožešinové potahy, kovové předměty, kámen, atd.). Význam hmatu, dotyku je u sadomasochistického komplexu dostatečně znám. Podle Hirschfelda má nejméně 65 % mužů fetišistické sklony. Jak se píše v předmluvě knihy nakladatelství Hachette 1000 x spodní prádlo: dámské spodní prádlo je především "podporou snu".

V Příběhu O přechází taktilní fetišismus plynule ve fetišismus slovní. Trýznitelé nejdříve O popisují, co ji na zámku čeká. Správné vyjádření je důležitější nežli samotný akt, který jen směřuje k orgasmu. Popis je oddalováním a uchopováním zároveň. Není jistě náhodou, že jak sadismus, tak masochismus mají na rozdíl od jiných úchylek své názvy po spisovatelích. A také jistě není náhodou, že autorkou kultovní SM knihy je významná a zkušená překladatelka a jejím patronem muž, který prohlásil, že v jazyce leží všechna tajemství lidské existence. Jistě není třeba příliš přeceňovat Starobinského freudistické schéma anální produkce / literární produkce, nebo psaní na papír / psaní na tělo, i když nejde o nezajímavé antropologické souvislosti odkazující dále k tetování, piercingu, primitivním kulturám, graffitti a grafománii vůbec.

Matěj Turek, 2002, psáno pro Host